Dnešní akvaristé disponují technikou, o které se jejich předchůdcům ani nesnilo. Přesto právě v dobách nedostatku, kdy se nádrže vyráběly z lahví od okurek a ryby se přes hranice pašovaly v nádržkách ostřikovačů, vznikaly ty největší chovatelské legendy. Jednou z nich je i Josef Pejša. V našem rozhovoru nás provede fascinující cestou od prvních gupek v pětilitrových „elementkách“ až k absolutnímu vítězství v královské disciplíně – šlechtění terčovců. Jak se rodí světový úspěch z ryzí improvizace a celoživotní vášně?
V dalším díle seriálu Hovory nad hladinou jsme přivítali osobnost, kterou v českých akvaristických kruzích netřeba dlouze představovat. Josef Pejša je mužem mnoha talentů – od sportovní kynologie přes chov okrasného ptactva až po chov poštovních holubů. Jeho srdce a celoživotní vášeň však patří především akvaristice a „královské disciplíně“: šlechtění terčovců (Symphysodon).
Návrat v čase: Vynalézavost nad zlato
Dnešní generace akvaristů, zvyklá na špičkovou techniku a lepená akvária na míru, si jen stěží dokáže představit podmínky, v nichž pan Pejša začínal. Jeho první zkušenost s gupkami přišla už v pěti letech. Tehdejší trh ale nenabízel téměř nic.
- Nedostatek nádrží: Běžně se používala litá akvária (tzv. elementky) o objemu 5–10 litrů, která byla velmi křehká, a když se poškodila, už nešla opravit.
- Domácí výroba: Větší nádrže se vyráběly svářením rámových konstrukcí, do kterých sklenáři (nebo chovatelé sami) tabule skla zakytovali.
- Improvizace s lahvemi: Pro odchov živorodek se běžně používaly třílitrové lahve od okurek.
Hrdla se řezala pomocí plamene a lihového provázku. Hrany se pak zabrušovaly pilníčkem nebo chránily gumovou hadičkou,
- Filtrační výzvy: Absence výkonné filtrace znamenala, že chov ryb, které vířily dno (např. středoamerické cichlidy), byl téměř nemožný. V kalné vodě navíc nebyly téměř vidět.
Cesta k terčovcům přes Skaláry a NDR
Ačkoliv je dnes Josef Pejša uznávaným posuzovatelem a úspěšným soutěžícím, který v kategorii Discus několikrát získal titul absolutního vítěze, jeho první velkou láskou byly skaláry. Již ve 13 letech je úspěšně odchovával a jezdil je prodávat vlakem do zverimexů v Táboře či Písku – často jen v sáčcích s vodou „nafoukanou pusou“ místo kyslíku.
První terčovci se k nám začali dostávat kolem roku 1970 z NDR. Cesta to byla vskutku dobrodružná.
Akvaristé je vozili v nádržkách na vodu do ostřikovačů. Když na to celníci přišli, vylévali ryby na hranicích do kanálu,
popisuje tehdejší realitu pan Pejša. Pokud šel import oficiálně, ryby často nepřežily povinnou karanténu.
Umění šlechtění: Proč jsou terčovci „běh na dlouhou trať“?
Pan Pejša v rozhovoru zdůrazňuje rozdíl mezi šlechtěním živorodek a terčovců. Zatímco u živorodek vidíte výsledek díky rychlému generačnímu cyklu téměř okamžitě, u terčovců trvá jedna generace zhruba rok. Při šlechtění se dnes zaměřuje na:
- Osvěžování krve: Používání importů z přírody k posílení růstových schopností a rodičovských pudů.
- Eliminaci inbrední deprese: Pan Pejša dodává
Sourozence mezi sebou už dnes prakticky nepářím. Dochází pak ke snižování plodnosti a vitality.
- Genetickou selekci: První generace (F1) kříženců divoké ryby a vyšlechtěné formy často vypadá hůře kvůli zintenzivnění nežádoucího melaninu a skvrn. Stabilizace formy vyžaduje roky selekce a zpětného křížení.
Rodinná tradice a budoucnost oboru
Vztah k rybám má Josef Pejša v genech. Jeho otec i děda byli profesionální rybáři a jejich práce na šlechtění kaprů zanechala stopy v genofondu, který dodnes uchovává výzkumný ústav. Sám pan Josef Pejša po letech strávených vedením rybí líhně plynule přešel k profesionální akvaristice.
Přestože se snažil k oboru vést i své děti, konstatuje, že zapálení pro akvaristiku se nedá vynutit.
Dnes je to spíše výjimka, když to někoho takto hluboce zajímá. Žena v tomto oboru navíc stále působí trochu exoticky
uzavírá s úsměvem.
Zaujal vás příběh světového chovatele terčovců - Josefa Pejši? Sledujte náš portál, brzy přineseme další pokračování o tajích chovu terčovců!
