Laimosemion xiphidius: Můj král mezi halančíky a příběh jeho chovu

V životě jsem choval řadu afrických i jihoamerických halančíků, ale asi nejvřelejší vztah mám ke třem druhům. Nejvíce jsem se věnoval odchovu afrického druhu Pseudoepiplatys annulatus, kterých jsem v minulosti odchoval na tisíce.

Větším problémem byl chov a odchov druhu Diapteron cyanostictus. Nejvýraznější vztah mám ovšem k jihoamerickému druhu Laimosemion (Rivulus) xiphidius, což je můj král mezi halančíky. Název rybky je odvozen od řeckého xiphos – meč, event. xiphidium – malý meč. Udržet rybku několik let doma v akváriu v dobrém stavu, a dokonce ji rozmnožit, patří k vrcholům umění halančíkářů. Většina starších halančíkářů ale rybku znají spíše pod rodovým označením Rivulus.

Objev rybky

První zprávy o tomto klenotu se objevily v r.1925 (PLANQUETTE et all., 1996), kdy rybku ulovil Dr. Carl TERNETZ během své brazilské cesty v jednom potoku, který ústí do horního toku Approuague. Oficiálně ale rybku objevil botanik Patrick BLANCK v r.1978, o rok později jím nalovené rybky vědecky popsal francouzský ichtyolog Jean HUBER. Ten je znám v naší literatuře i přepracováním systematiky halančíků, patřil ve světě mezi největší znalce halančíků a o halančíku mečovitém napsal mnohé. Naleziště typového exempláře leží u hranic s Brazílií jižně od města St. Georges v řece Oyapock. Rybka je ale dosti rozšířena v nížinných oblastech nedaleko pobřeží, patří k menším zástupcům svého rodu. 

Přírodní výskyt

Vědecké práce se zatím zmiňují hlavně o nalezištích ve Francouzské Guyaně, zatímco další literární údaje udávají i Surinam a hraniční oblast Brazílie.

Zde žijí většinou v postranních přítocích potůčků v místech, kde je téměř stojatá voda. Na písčitém dně jsou napadány četné listy okolních stromů. Voda je měkká, mírně kyselá, celková tvrdost je velmi malá, kolem 0-1°dGH. Zpravidla se jedná o tzv. čiré vody. Společně s Laimosemion xiphidius žijí Rivulus geayi, byli nalezeni také někteří garnáti a krabi. V jiných místech zase Copella arnoldi, některé druhy rodu Pyrrhulina, Rivulus agilae, Rivulus cf. urophthalmus, Rivulus urophthalmus, Rivulus aff. holmiae, některé drobné cichlidky - Nannacara anomala, Nannacara aureocephalus, ale i příslušníci rodů Aequidens, Crenicara.

STAECK (2004) navštívil dvě naleziště – místo u Chutes de Fourgassié, kde velmi čirá voda měla pH 6,7, dGH i dKH pod 1°, el. vodivost 20µS/cm, teplota 24°C. Dalším nalezištěm byl relativně velký potok Crique Soumourou nedaleko města Sinnamary s typicky silně hnědě zbarvenou vodou.

Celková i uhličitanová tvrdost byla pod 1°dH, el. vodivost 10 µS/cm, teplota 27°C. Většinou tito rivulové dávají přednost vodě čiré. Rybky žijí v přírodním biotopu většinou tam, kde se mohou ukrýt před svými predátory, hlavně u listí napadaného do vody. Poblíž samečka většinou nacházíme 1-3 samičky. Souboje mezi samečky zpravidla nejsou nebezpečné, poražený má pak bledší vybarvení. BITTER nacházel často i hejna samiček s polovzrostlými samečky. Když se k takovému hejnu blížíme vodou, pozorujeme nezřídka úprk celého hejna. Potravu v přírodě tvoří hlavně larvy a dospělci hmyzu, případně i mravenci.

Pozoroval, že výskyt tohoto druhu je převážně ve vodách zastíněných tropickým deštným pralesem, kde pH se pohybovalo mezi 5-6,5 a celková tvrdost jen zřídka převyšovala 1°dH. Teplota kolísala mezi 22-25 °C; tam, kde se slunce dostalo svými paprsky do vody, byly teploty vyšší, až 30°C. 

Chov

Chov je u této rybky poměrně nenáročný na prostor, můžeme použít menší nádrže. Obvykle stačí 20-40 litrů vody v akváriu. Je to jeden z halančíků, který snáší společnost menších a klidných příslušníků jiných druhů rybek. V mém případě společnost tvořívají většinou drobné tetry, jako jsou amandy, Hyphessobrycon amandae, růžové fantómové tetry Hyphessobrycon roseus, běžné, červené i modré neonky, Paracheirodon innesi, Paracheirodon axelrodi a Paracheirodon simulans, ale i další druhy.

Vhodné je mít v akváriu tmavší dno, při kterém jsou rybky klidnější a lépe, sytěji zbarveny. Rozumnější je chovat rybky v menších množstvích, ideální je jeden sameček, max. dva v akváriu s více samičkami.

Zařídíme v akváriu místa s hustější vegetací vodních rostlin, především houštinky jávského mechu, Vesicularia dubuyana nebo hnědovky křídlaté, Microsorum pteropus. Rovněž úkryty mezi širšími listy rostlin (např. Anubias) případně kořeny, kameny jsou ideální, pokud máme v akváriu více jak jednoho samečka. Slabší jedinec raději mizí z dohledu silnějšího. Aby se ryby lépe cítily v akváriu, volíme jen slabší osvětlení, případně použijeme plovoucí rostliny (např. Ceratopteris thalicroides). Lépe je mít větší plochu dna akvária a menší vodní sloupec, bohatě postačí 15-20 cm. Akvária i dobře přikryjeme, protože všichni rivulové jsou výtečnými skokany! 

Mohu potvrdit původní údaje Hanse BUCHBERGERA, že se rybky v zajetí dožívají při optimálních podmínkách i 3 let! 

Potrava

Výhodnější je většinou živá, preferujeme plankton, 1 - 2x týdně pak koretry či černé komáří larvy. Rybky přivyknou i mraženému krmivu, jako doplněk berou některá kvalitní vločková krmiva. Sám mám vyzkoušený i starý dobrý TetraMin. Potrava je vedle kvality vody hlavním stimulem jak ke tření, tak k udržení dlouhověkosti. Vyhýbáme se potravě příliš tučné, jako jsou např. i patentky. S těmi jsem neučinil dobré zkušenosti. Podobně bych se rybkám obával nabídnout nitěnky nebo hovězí srdce, jak to někteří halančíkáři u jiných druhů s oblibou dělají. 

Voda

Pro chov je lepší použít vodu měkčí již vzhledem k faktu, že rybky i v přírodě žijí ve vodě téměř prosté minerálů. Teplota pro chov je ideální kolem 22-23 °C, pro odchov až 25-27°C. Pro lepší kondici rybek přidávám v malém množství extrakty z rašeliny. 

Barevná varianta „cacao“

Rybky jsem získal v r. 1994 od známého bavorského halančíkáře Hanse BUCHBERGERA. Dodnes vzpomínám na jeho odchovnu, kde bylo k vidění mnoho vzácných druhů halančíků.

Tehdy jsem dostal 20 ks jiker ve vláknech rašeliny. Po zalití asi po měsíci čekání se vylíhlo 16 samečků a 4 samičky. Po vylíhnutí jsem začal krmit zprvu vířníky, po 4 dnech pak i jemnými naupliemi buchanek a žábronožek.  

Rybky jsem měl ve 45 litrovém akváriu s vodovodní českobudějovickou vodou, kterou jsem lehce přibarvoval Toruminem. Hodnota pH se pohybovala kolem 6,5-6,8, teplota kolísala mezi 24-26°C. Po 4-5 měsících bylo zřejmé jisté hierarchické uspořádání, které se zvýraznilo v době pohlavní zralosti. Tu rybky dosáhly ve věku asi 9-10 měsíců.

Běžné souboje samečků byly neškodné, submisivní samečci byli vybledlí a řekl bych, že se dominantní samečky nesnažili výrazněji provokovat.  

Ostatní příbuzní

Jak už v akvaristice bývá zvykem, systematika je nejednotná. Někteří autoři uznávají existenci samotné čeledi Rivulidae, jiní jen podčeledi Rivulinae, která patří mezi halančíkovité, Cyprinodontidae. Původní rod Rivulus, kam se naše rybka řadila, obsahoval přes 90 druhů, které jsou rozšířeny od Střední Ameriky až po Argentinu.

Nový rod Laimosemion má nyní na 30 druhů. Mezi zástupci jsou jak rybky dorůstajících menších velikostí, tak i rybky větší, dosahující až 7 cm. Samečci jsou většinou pestře zbarveni, zatímco samičky jsou vybarveny spíše monotónně. Jsou to takové „šedé myši“. 

Zatímco Němci mají pro okruh těchto rybek označení "Bachlinge", u nás se pokusy o nový český název nevžil a stále ti, kteří halančíky chovají a rozmnožují, jim říkají halančíci nebo rivulové. Asi je to i pro normálního akvaristu jednodušší. Některé druhy se vyvíjejí kontinuálně ve vodě, jiné potřebují diapausu, vyschnutí jiker, které se pak po zalití vodou vyvíjejí dále. Jsou mezi rivuly druhy jak anuální, tak neanuální. 

Odchov

První zkušenosti jsem získal s barevnou variantou „cacao“. Tehdy jsem asi 10měsíční rybky, dva samečky a 4 samičky, umístil do akvária o rozměrech 40x20x20 cm. Zavedl jsem velice jemné vzduchování. Na dně akvária byla slabá vrstva rašeliny, voda přírodní z Kvildy, vodivost 20 μS/cm, pH 6,0, teplota 26°C.

Do nádrže jsem zavěsil chomáč chemlonových vláken, jak jsem to viděl u Hanse BUCHBERGERA a jak to dobře znají hlavně chovatelé duhovek. Denně jsem odlovoval 1-3 jikry, max.6 jiker za den; za 2 týdny dohromady 35 jiker.

Jikry jsem ukládal do vlhké rašeliny, kterou jsem měl uloženou v plastové krabičce od Ramy. Teplota vzduchu se pohybovala v místnosti kolem 25 °C, po měsíci od posledního sběru jiker jsem je zalil vodou 27 °C teplou, s pH 6,0 a vodivostí 25 μS/cm, bez přítomnosti uhličitanů. 6 jiker zplesnivělo, takže jsem takto získal 29 mladých rybek.

Po vylíhnutí se rybky zdržují pod hladinou, často nehybně stojící. Růst je pomalejší, než je obvyklé u jiných (zvláště afrických) halančíků. Po měsíci mláďata měřila 1 cm, ve stáří 3 měsíců byla již asi 2,5 cm dlouhá. V této době rozeznáváme již samečky od samiček. 

Běžnou formu jsem obdržel od známého švýcarského akvaristy a dobrého člověka Hermana ROMERA. Ulovil je při jeho poslední cestě do Francouzské Guyany.

U nich jsem vyzkoušel druhou možnost odchovu mladých při kontinuálním pobytu ve vodě. Podle zkušeností řady dalších halančíkářů v akváriu asi 10litrovém umístím pár rybek. Ty se třou do husté spleti jávského mechu.

Po 14 dnech dospělce odlovím, v následujících dnech je pak možno pozorovat líhnutí mladých, které plavou, podobně jako mladé P.annulatus, bezprostředně pod hladinou. Jsou zprvu tmavá, asi 3 mm dlouhá a skoro 1 mm vysoká. Ve velikosti kolem 5 mm pak jsou skoro průsvitná až jantarově zbarvená, těžko se někdy v zastíněné nádrži hledají. Jako startovací krmení opět nejlépe možno použít vířníky nebo velmi jemné a čerstvě vylíhlé nauplie artemií.

Touto formou odchovu podle mých zkušeností získáme ale zpravidla menší množství potěru, obvykle jen jednotlivé rybky. Dobré zkušenosti s kontinuálním vývojem má např. STAECK. Odchov má ale řadu úskalí, která si musí každý akvarista sám vychytat. SCHLÜTER (1998) dosahoval nejlepších výsledků ve vodě 22 °C teplé s pH 5. Při vyšších teplotách pozoroval větší výskyt samečků mezi mladými. NEUMANN měl pár v 15litrovém akváriu z 2/3 zaplněném jávským mechem a rašelinou, sbíral denně 2-5 jiker. Teplota kolísala mezi 20-23°C. Zpočátku jikry zaplísnily, mezi mladými bylo 75 % samečků.

Zkoušel odchov v neutrální vodě, ale jikry zplesnivěly. Doporučuji proto vodu kyselou, kolem pH 5, nad 6,5 jikry plesniví. BITTER po 4letých zkušenostech dosahoval z výtěrů 60 % samečků. Že by příčinou byla skutečnost, že v přírodě pestří samečci padnou častěji za oběť takovým predátorům, jako jsou dravé tetry rodů Erythrinus či Hoplias?

Obrázky:
    

1. Laimosemion xiphidius patří k nepřehlédnutelným dominantám akvária, které obývá.
2. Jak říká H.Romer, halančíci mečovití se chytají ve většině vod Francouzské Guyany. Nacházeli je i ve vysychajících větších tocích, kam se vydali na lov pancéřníčků a krunýřovců. Halančíci se snadno chytali i běžnou síťkou na chytání akvarijních rybek při břehu řeky, často se rybky snažily zabořit do kalného dna. Lov je velice jednoduchý, každého překvapí poměrně velký počet těchto halančíků v místě biotopu.
3. Pár halančíků mečovitých, samička dosahuje většinou jen asi poloviny délky samečka.
4. Halančíci mečovití jsou jedni z mála druhů halančíků, které lze chovat i v přítomnosti teter a dalších drobnějších rybek. 
5. Samečci barevné varianty „cacao“ mívají různé zbarvení. Některým chybí zřetelný podélný tmavý pruh. 
6.  Klasický pár Laimosemion xiphidius var.“cacao“, samička nahoře. 

Článek na toto téma jsem před lety věnoval památce předčasně zesnulého a světově uznávaného brněnského halančíkáře Jaroslava Kadlece, který tuto rybku rovněž obdivoval. Podobně jako autor článku i on dostal několik importů od emeritního prezidenta akvaristického spolku ve Winterthuru (Švýcarsko) Hermana ROMERA. Přál bych si, aby i tento článek byl tichou vzpomínku na Jardu.