Úvod

Ačkoliv se mnoho akvaristů zabývá jihoamerickými halančíky, zůstávají pro většinu hobby chovatelů stále něčím nedotknutelným. To je částečně způsobeno tím, že jsou anuální halančíci v akvaristickém maloobchodě obtížně dostupní. Na druhou stranu mají díky své specifické reprodukční biologii určité nároky na vědomosti a trpělivost chovatelů.

Nedávno bylo objeveno mnoho nových druhů, což zájem o tuto skupinu ryb ještě posílilo. Právě mezi těmito nově objevenými anuálními halančíky se nacházejí mimořádně krásné ryby. Bohužel, články o nich většinou pouze představují jednotlivé druhy a poskytují jen stručný přehled o chovu. U mnoha druhů, které jsou v současnosti chovány však existují značně odlišné požadavky. Proto bych se v tomto příspěvku chtěl podrobněji zaměřit více na potřeby vybraných druhů halančíků a tím i na cestu k jejich úspěšnému rozmnožování, než na systematické otázky.

Vydrží déle než jedno léto

Staré předsudky přetrvávají déle a jsou často bezmyšlenkovitě opakovány. V počátcích akvaristiky mnoho chovatelů u těchto druhů neuspělo. Zrodil se mýtus o krátkověkosti, který však platí jen pro několik málo druhů. Mezitím bylo popsáno více než 210 druhů, které se dobře hodí pro chov v akváriu. Ale podívejme se nejprve blíže na to, jaké ryby tu vlastně před sebou máme.

Tab.: První popisy jihoamerických anuálních halančíků jsou rozloženy do různých časových úseků.

Jihoameričtí anuální halančíci patří do čeledi Rivulidae (řád Cyprinodontiformes Berg, 1940, podřád Aplocheiloidei Bleeker, 1859). Tento název čeledi byl sporný. Vychází z kmenového názvu Rivulini, který Myers v roce 1925 přidělil a ze kterého Parenti (1981) odvodila svůj návrh na název čeledi. Mezitím byla komisí pro Mezinárodní kodex zoologické nomenklatury (ICZN, 1999) schválena žádost o přejmenování dotčené podčeledi, takže Rivulidae může být opět používán (worldfish wiki, 2025).

Jejich přirozeným životním prostředí jsou především tůně, které se přizpůsobují období dešťů a sucha, přičemž většinou pravidelně úplně vysychají. Životní cyklus těchto ryb je dokončen během jednoho roku až přibližně dvou a půl let. To, co je na našich anuálních halančících zvláštní, jsou až tři diapauzy, kterými jikry při dozrávání v mladou rybku procházejí. Během těchto období se jejich metabolismus výrazně zpomaluje. Mladé ryby rostou velmi rychle. Pohlavně dospělé ryby začínají několik týdnů po vylíhnutí klást jikry. Tyto ryby stárnou relativně rychle a většinou hynou, když jejich dočasné tůně vyschnou.

Mezitím víme, že tyto ryby nejsou až tak krátkověké, jak se často předpokládá. Mnoho druhů přežívá oblíbené gupky výrazně déle. Například Austrolebias bellottii a Argolebias nigripinnis hynou po přibližně 14, v ojedinělých případech 18 měsících. Značná část odchovu Notholebias plave ještě po více než dvou letech. A v současnosti se u mě plavou Maratecuara splendida ještě po více než dvou letech, i když jsou na nich viditelné známky stáří.

Životní prostředí

Jižní Amerika je charakteristická rozsáhlými biotopy, jako jsou vysočiny Guyany, Brazilské horské oblasti nebo Andy. Zvláštní postavení však zaujímá Amazonská pánev. Tam se odpařuje více vody z živočišné a rostlinné říše, stejně jako z povrchu půdy a vody, než nad tropickým Atlantikem. To v západní Amazonské pánvi vede k významným srážkám.

V historii objevování našich jihoamerických anuálních halančíků si lze povšimnout, že byly nejprve objeveny především druhy v pobřežní oblasti kontinentu (výjimka např. Cynolebias porosus Steindachner, 1876). Postupně byly zpřístupňovány další oblasti výskytu. Do roku 1979 bylo popsáno pouze 49 druhů. Poté se vědecký zájem probudil i v domovských zemích těchto halančíků, zejména v Brazílii. Mezitím bylo popsáno více než již zmíněných 210 druhů.

Na východě Brazílie se táhne pobřežní pohoří od severu až daleko na jih. V průběhu roku vedou různě intenzivní dešťové přeháňky ke vzniku sezónních tůní.

Obr.: Pohled na Rio de Janeiro: Oblaka přicházející z Atlantiku se zde na pobřežním pohoří vyprší.

Jako biotop anuálních halančíků byla často zmiňována brazilská Caatinga kvůli sběratelské činnosti a následným prvotním popisům Costy. V takové oblasti se semiaridním klimatem (z latinského aridus = suchý, suchý/polosuchý) převyšuje odpařování srážky po dobu devíti měsíců v roce. Semiaridní je tedy označení pro oblasti a podnebí, které jsou charakterizovány výskytem výrazného období sucha, ale v průběhu roku zažívají také přibližně tři až pět vlhkých (humidních) měsíců. Během této krátké doby přivádějí řeky vodu periodicky nebo epizodicky. Pro brazilské Cerrado platí podobné podmínky.

Celkově je užitečné prozkoumat místní podmínky na základě prvních popisů nebo cestopisných zpráv, abychom získali indicie pro chov a odchov. Pillet (2008) poskytl dobrý přehled míst, která nalezl v Brazílii. Voda těchto tůní a kaluží je s několika výjimkami v zásadě velmi měkká, mezi 9 a 200 μS/cm. V lesních oblastech jsou teploty vody nižší než v otevřeném terénu, naměřené hodnoty se pohybují mezi 20 °C až 30 °C při pH hodnotě 5 až 7.

Chov

Jihoamerické anuální halančíky lze v akváriu bezproblémově chovat. Na požadavky pro odchov se zaměřím zvlášť. Při tak širokém rozšíření druhů se samozřejmě setkáváme s velmi odlišnými parametry nalezišť. To znamená, že podmínky jednotlivých nalezišť se mohou v hodnotách vody výrazně lišit. Ve Venezuele našli Thomerson, J.E. & Taphorn, D.C. (1987) na nalezištích Austrofundulus limnaeus vodivost až 3200 μS/cm (podobně Rachovia hummelincki - v pohybující se vodě - až 2000 μS/cm). Je těžké určit, zda zde, stejně jako u jiných druhů tohoto rodu, byla zanášena slaná voda větrem, vzhledem k tomu, že se vyskytují daleko od moře. Sůl zvyšuje vodivost, ale není látkou, která by způsobovala tvrdost.

Výměna vody je při péči o ryby samozřejmostí. Je důležitá pro pohodu našich svěřenců. Čerstvá voda se může v určitých mezích lišit od té vyměněné. Filtrace a provzdušňování mohou pomoci s údržbou vody. Voda v akváriu by měla být pouze mírně proudící. Nemáme před sebou vytrvalé plavce. To, zda do chovné nebo třecí nádrže dopadá hodně nebo málo světla, se zpočátku zdá být druhořadé. Proto se při pohledu do sklepa s halančíky nikdo nebude divit, že většina akvárií je bez osvětlení. Ne všechny druhy se vyskytují na otevřeném prostranství. Navíc bychom měli mít na paměti, že intenzita světla ovlivňuje zbarvení. Notholebias minimus jako obyvatel lesa ukáže pod tlumeným světlem větší podíl zeleně zářivého zbarvení. V opačném případě bude ryba působit tmavěji kvůli hnědavým odstínům. Tohoto vlivu intenzity světla na pigmentaci využívá v posledních letech mnoho akvaristů při dočasném letním venkovním chovu, aby na podzim získali intenzivněji zbarvené ryby do svých nádrží. Někdo tomu říká letní svěžest.

Faktor prostoru

Konečná velikost druhů poskytuje vodítko pro umístění živočichů. Musíme mít na paměti, o jak širokém spektru ryb zde mluvíme. Pro menší druhy stačí standardní akvárium o objemu 60 litrů. Pro větší druhy, jako je Austrolebias elongatus, by to mělo být alespoň 100 litrů. Při společném odchovu se daří společně chovat větší živočichy, jako jsou např. Rachovia-druhy v 60 litrovém akváriu. Pokud však dojde k odstranění jednoho jedince, tedy pokud se změní hierarchie v rámci skupiny, může se celý řád zhroutit. Ryby pak musí být rychle odděleny, pokud nechceme ztratit velkou část osazenstva.

Již dříve se objevily zmínky o značné agresivitě samců SAA (jihoamerických anuálních halančíkůb) (Adloff, 1923a). V akváriu jsem pozoroval samce, jak si vybírají preferované místo pro tření, které důsledně brání proti rivalům. Samec pravidelně stojí nad vloženou nádobou s třecím substrátem. Avšak ani samice nejsou bázlivé. Při očekávaných interakcích je důležité zařízení nádrže. Z hygienických důvodů a pro snadnější údržbu se nádrže bez substrátu na dně často opatřují pouze miskou plnou rašeliny. Pokud ryby reagují na odrazy, pomůže tenká vrstva písku nebo rašeliny na dně.

Při krmení dávám přednost živé potravě, protože se v akváriu rozptýlí a je tak přístupná pro všechny přítomné ryby. Kromě toho méně zatěžuje vodu, když je rychle zkonzumována. U hluboce zmrazené potravy považuji častější krmení za smysluplné už jen kvůli zatížení vody. Kromě toho musíme dávat pozor na ryby, které se k potravě nedostanou. V konečném důsledku by mohlo být užitečné je dočasně oddělit od silnějších jedinců. Připomínám: Krmení znečišťuje vodu, čemuž můžeme zabránit častou výměnou vody.

Teplota

Teplota hraje u našich jihoamerických anuálních ryb roli hned v několika ohledech. Teplota vody ovlivňuje u těchto studenokrevných živočichů veškeré životní projevy. A při inkubaci jiker je faktorem, který ovlivňuje dobu trvání vývoje. Při teplotách mezi 22 a 26 °C nezažijeme žádná nepříjemná překvapení.

Často je doporučováno chovat ryby v chladnější vodě, aby se prodloužila délka jejich života.

Liu & Walford (1969) ukázali, že anuální halančíci Austrolebias bellottii se dožijí déle, než je očekávaná délka života, pokud jsou během svého života chováni převážně ve vodě s 15 °C oproti 20 °C. Delší délku života doprovázely změny poměru rozpustného a nerozpustného kolagenu. Tyto studie ale neříkají nic o chování nebo tření. Z vlastní zkušenosti tvrdím, že tím jejich produktivita trpí. Přitom se v akvaristice zaměřujeme právě na míru rozmnožování. U jihoamerických ryb kladoucích jikry do dna během inkubační doby vždy část jiker zahyne. Proto vytvoříme příznivé podmínky, pokud danému druhu nabídneme optimální prostředí a dbáme na velký počet jiker v násadě. Proto nemohu chov v příliš chladné vodě doporučit. Smysluplný je však odchov v chladné vodě u Austrolebias bellottii, aby ryby získaly svou zářivě modrou barvu. Jakmile ryby dorostou, teplotu opět zvýšíme. Částečně se s ohledem na zbarvení doporučuje již chladné skladování jiker, čímž jsem se ale neřídil.

Výživa u Cynolebias & Co.

Jihoameričtí anuální halančíci se po dlouhou dobu svého vývoje přizpůsobovali svým biotopům. Vzhledem k tomu, že se v každém případě jedná o adaptaci na sezónní vodní plochy, vyvolává tento kolísavý stav vody až po vyschnutí dočasných tůní otázku, jaké druhy potravy lze v těchto specifických podmínkách očekávat. Nabídka potravy se v průběhu roku mění. Ryby se těmto změnám přizpůsobují. Pokud se podíváme na nemnoho výsledků výzkumů týkajících se výživy našich jihoamerických anuálních halančíků, získáme hrubé vodítko pro vhodné krmení. V přirozených oblastech výskytu kolísá nabídka potravy (živočichů) co do množství a druhů s tím, jak se mění počasí v průběhu roku. To v zásadě podporuje rozmanité krmení. Druhy Rachovia a Austrofundulus prý přijímají suché krmivo, což jsem ještě nezkoušel.

V zásadě platí, a to nejen z pozorování Boschiho (1957), že všichni jihoameričtí anuální halančíci by měli být neustále sytí (nakrmení). Jinak během velmi krátké doby ztratí tělesnou hmotu. U dospělých to samozřejmě ovlivňuje produktivitu a u mladých ryb to brání rychlému růstu. Mnoho druhů z Venezuely vyžaduje výživné krmivo. To potvrzují některé zprávy. Thomerson, J.E. & Taphorn, D.C. (1987) zmiňují u Austrofundulus limnaeus z Maracaibo (Venezuela) hlavní složky krmiva v sestupném pořadí jejich významu: 55 % ryby, malí korýši, brouci a červené larvy komárů. Jako příklad rychlého úbytku tělesné hmotnosti může posloužit také zpráva od Thomerson, J.E. & Taphorn, D.C. (1987). Thomerson & Hoigne našli velké dospělé Austrolebias limnaeus na pokraji smrti v tůni s vodou hlubokou po kolena a bohatou na vodní vegetaci. Na hladině tam plavali tam stovky vyhublých jedinců. Byly jen o málo více než „kůže a kosti“. Když byly rybky v akváriu krmeny hovězím srdcem*, mnohé z nich se zotavily a žily ještě přes rok po odchytu.

V přirozené potravě našich jihoamerických anuálních halančíků se také nacházeli brouci, červené larvy pakomárů, korýši nebo mravenci. Lilyestrom & Taphorn (podle Thomerson, J.E. & Taphorn, D.C. (1987) uvedli, že dospělý samec Rachovia hummelincki v 15 minutách spořádal 135 larev komárů Aedes aegypti ve čtvrtém vývojovém stadiu těchto larev. V prvotním popisu Austrofundulus myersi zmiňuje Dahl (1958), že se tento druh živí vodním hmyzem a zejména larvami komárů. Chytily se také malé rybky Poecilia caucana. Když je potravy málo, napadají podobně velkou kořist (malé samice Rachovia splendens). V oblasti výskytu lze druh přilákat hovězími játry nebo svalovinou. Překvapivě tuto potravu v akváriu nejedí jen tak. Při výzkumu u Austrolebias a Cynopoecilus tvořil hlavní část potravy zooplankton. Následovaly jikry, řasy a rozsivky, stejně jako hmyz, za nímž následovaly červené a černé larvy komárů a jiné (Laufer et al. 2009).

Pestré krmení v mém případě zahrnuje kromě potravy z tůní hluboce zmrazené a živé červené a černé larvy pakomárů, hlístice (Enchytraeidae), Grindal, octomilky (Drosophila) a žížaly. Většina jihoamerických anuálních halančíků podle mých zkušeností dobře snáší potravu bohatou na tuky. Dnes opět krmím i nítěnkami (Tubifex), protože předchozí problémy se již neobjevily (Pozn. redakce: myšleny jsou parazitické hlístice (Nematoda), které napadají střevo ryb).

Přečtěte si druhou část článku: K chovu jihoamerických anuálních halančíků (SAA): Část 2 - Století plné omylů na cestě k chovatelskému úspěchu

Literatura

Adloff, A. (1923a): Neues von Cynolebias adloffi Ahl. Blätter 34(1): 1 - 3.
Adloff, A. (1923b): Brief aus Brasilien. Neues von Cynolebias u. a. Blätter 34(12): 251 - 252.
Barois, Nibia et al. (2016): Annual Fishes. Life History Strategy, Diversity, and Evolution. - CRC Press - Taylor & Francis Group, Boca Raton, FL 33487-2742.
Bela, Heinz (1982): Cynolebias constanciae Myers, 1942. DKG-J. 14(7): 104-106.
Belote, D. F. & Costa, W. J. E. M. (2002): Reproductive behavior patterns in the neotropical annual fish genus Simpsonichthys Carvalho, 1959 (Cyprinodontiformes, Rivulidae): Description and phylogenetic implications. - Bol. Mus. Nac. 489: 1-10.
Belote, D. F. & Costa, W. J. E. M. (2003): Reproductive behavior of the brazilian annual fish Cynolebias albipunctatus Costa & Brasil, 1991 (Teleostei, Cyprinodontiformes, Rivulidae) a new report of sound production in fishes. - Arquivos do Museu Nacional, Rio de Janeiro 61(4):.241-244.
Berg, Carlos (1897): Contribuciones al conocimento de los peces Sudamericanos, especialmente de los de la Republica Argentina. An. Mus. Nac. de Buenos Aires V: 263-302. (nicht eingesehen)
Boschi, Enrique (1957): Argentine pearl fish. - T. F.H. Publ. Inc., Jersey City, N. J., 23 Seiten.
Brüning, Christian (1912): Taschenkalender für Aquarienfreund. - Gustav Wenzel & Sohn, Braunschweig. 96 Seiten.
Brüning, Christian (1913): Taschenkalender für Aquarienfreund. - Gustav Wenzel & Sohn, Braunschweig. 122 Seiten.
Brüning, Christian (1914): Taschenkalender für Aquarienfreund. - Gustav Wenzel & Sohn, Braunschweig. 133 Seiten.
Calviño, Pablo A., Alonso, Felipe & de Torres, Jorge Sanjuán (2007): Llenado de gas de la vejiga natatoria de post-larvas de peces anuales sudamericanos (Cyprinodontiformes; Rivulidae). - Boletín del Killi Club Argentino BIBKCA No. 13: 18-39.
Cauvet, Christian (2011): Patience et longueur de temps. Une expérience d‘incubation des œufs de killies annuels avec Simpsonichthys magnificus. - KR 1/2011: 14-20.
Costa, W. J. E. M. (1990a): Análise filogenética da família Rivulidae (Cyprinodontifrmes, Aplocheiloidei). - Rev. Brasil. Biol. 50(1): 65-82.
Costa, W. J. E. M. (1990b): Classificação e distribuição da famiília Rivulidae ((Cyprinodontifrmes, Aplocheiloidei). - Rev. Brasil. Biol. 50(1): 83-89.
Costa, W. J. E. M. (1995): Revision of the neotropical annual fish genus Campellolebias (Cyprinodontiformes: Rivulidae), with notes on phylogeny and biogeography of the Cynopoecilina. - Cymbium 19: 349-369
Costa, W. J. E. M. (2011): Comparative morphology, phylogenetic relationships, and historical biogeography of plesiolebiasine seasonal killifishes (Teleostei: Cyprinodontiformes: Rivulidae). - Zoological Journal of the Linnean Society, 2011(162): 131–148.
Costa, W. J. E. M. (2011b): Hypsolebias nudiorbitatus, a new seasonal killifish from the Caatinga of northeastern Bazil, Itapicuru River basin (Cyprinodontiformes: Rivulidae). - IEF 22(3): 221-226.
Costa, W.J.E.M. (2012a): Diversity and conservation of killifishes of the Brazilian Caatinga. - Killi-News Nr. 549: 73-82.
Costa, W.J.E.M. (2012b): Delimiting priorities while biodiversity is lost: Rio’s seasonal killifishes on the edge of survival. - Biodivers Conserv 21:2443–2452.
Costa, Wilson J. E. M.; Pedro F. Amorim and Giulia N. Aranha (2014): Species limits and DNA barcodes in Nematolebias, a genus of seasonal killifishes threatened with extinction from the Atlantic Forest of south-eastern Brazil, with description of a new species (Teleostei: Rivulidae). - Ichthyol. Explor. Freshwaters 24(3): 225-236.
Wilson J. E. M. Costa (2014): Six new species of seasonal killifishes of the genus Cynolebias from the São Francisco river basin Brazilian Caatinga, with notes on C. porosus (Cyprinodontiformes: Rivulidae). - Ichthyol. Explor. Freshwaters 25(1): 79-96.
Dahl, George (1958): Two new annual cyprinodont fishes from northern Colombia. - Stanford ichthyological bulletin 7(3): 42-46.
Costa, Wilson J.E.M., Amorim,Pedro F. &. Mattos, José Leonardo O (2018): Diversity and conservation of seasonal killifishes of the Hypsolebias fulminantis complex from a Caatinga semiarid upland plateau, São Francisco River basin, northeastern Brazil (Cyprinodontiformes, Aplocheilidae). - Zoosyst. Evol. 94 (2) 2018, 495–504.
Eigenmann, Carl H. (1907): The poeciliid fishes of rio Grande do Sul and the La Plata basin. - Proc. US Nat. Mus. 32(1532): 425-433.
de Greef, Jaap-Jan (1993): Bellysliders: A problem or not. AguaTropica 2(3): 3-4, 1993
Hagenmaier, Hans E. (1995): Das enzymatische Schlüpfen von Fischen. S. 101-113 in: Fortpflanzungsbiologie der Aquarienfische. Birgit Schmettkamp Verlag.
Foersch, W. (1956a). Pflege und Zucht von Cynolebias nigripinnis. DATZ 9(2): 35-39.
Foersch, W. (1956b): Beobachtungen beim Verhalten und bei der Eientwicklung bodenlaichender Fische. – Z. für Vivaristik 2: 8–13, 39–45, 113–117, 177–184.
Foersch, W. (1958): Beobachtungen und Erfahrungen bei der Pflege und Zucht von Cynolebias ladigesi Myers. - DATZ 11(9): 257-260
Foersch, Walter (1961): Cynolebias (Cynopoecilus) ladigesi. - Tropische Fische 1(9): 396-404.
Foersch, Walter (1975): Der „kämpfende Gaucho“ tanzt um sein Weibchen. Zucht und Pflege von Cynolebias ladigesi und melanotaenia. AM 9(10): 404 – 409.
Foersch, Walter (1978): Wie laicht der Gestreckte Fächerfisch? Beobachtungen bei der Pflege und Zucht von Cynolebias elongatus. - AM 12(2): 86-93.
Fröhlich, Fritz (1972): Einige Beobachtungen bei der Zucht von Cynolebias-Arten. - DKG-J. 4(1): 1-4.
Garcez, Daiana K.;Barbosa, Crislaine;Loureiro, Marcelo; Volcan, Matheus V.; Loebmann, Daniel; Quintela, Fernando M. & Robe, Lizandra J. (2018): Phylogeography of the critically endangered neotropical annual fish, Austrolebias wolterstorffi (Cyprinodontiformes: Aplocheilidae): genetic and morphometric evidence of a new species complex. - Environ Biol Fish.
García, Daniel; Loureiro, Marcelo &Tassino Bettina (2008): Reproductive behavior in the annual fish Austrolebias reicherti Loureiro & García 2004 (Cyprinodontiformes: Rivulidae). - Neotropical Ichthyology, 6(2):243-248.
Johannis, M. & Köpp, C. (2015): Fische , die vom Himmel fielen. - Amazonas11(6 Nr. 62): 14-22
Langton, Roger W. (1979): A Numbering System to Indicate Peat Moss Wetness. - JAKA 12(6): 187-188. Nachdruck1989 in JAKA 22(6) 193-194.
Laufer, Gabriel et al. (2009): Diet of four annual killifishes: an intra and interspecific comparison. - Neotropical Ichthyology 7(1):77-86.
Liu & Walford: Laboratory Studies on Life-span, Growth, Aging, and Pathology of the
1969] Annual Fish, Cynobelias bellottii Steindacher 7
Loureiro, Marcelo; Sá, Rafael de 2; Serra, Sebastián W.; Alonso, Felipe; Lanés, Luis Esteban Krause; Volcan, Matheus Vieira; Calviño, Pablo; Nielsen, Dalton; Duarte, Alejandro; Garcia, Graciela (2018): Review of the family Rivulidae (Cyprinodontiformes, Aplocheiloidei) and a molecular and morphological phylogeny of the annual fish genus Austrolebias Costa 1998. - Neotropical Ichthyology, 16(3): e180007:1-20
Meder, Dr. E. (1953a): Cynolebias bellottii Steindachner. - DATZ 6(7): 169 - 172.
Meder, Dr. E. (1953b): Cynolebias bellottii Steindachner (unter Berücksichtigung des Cynolebias nigripinnis Regan). DATZ 6(8): 197 - 201.
Nascimento, WS, Yamamoto, ME.b, Chellappa, NT.c, Rocha, O.d and Chellappa, S. (2015): Conservation status of an endangered annual fish Hypsolebias antenori (Rivulidae) from Northeastern Brazil. - Braz. J. Biol. 75(2): 484-490.
Nielsen, Dalton (2000): Sauver les Killies du Brésil. - KR 05/200 Novembre 2000: 16-19
Nielsen, Dalton T. B. & Brousseau, Roger (2014): Description of a new annual fish, Papiliolebias ashleyae (Cyprinodontiformes: Rivulidae) from the upper Rio Mamoré basin, Bolivia. - aqua, International Journal of Ichthyology 20(1): 53-59.
Nieuwenhuizen, A.v.d. (1977): Cynolebias alexandri. DATZ 30(11): 364 – 369.
Ott, Dieter (1996): Cynolebias affinis or: How do I breed Annual Killifish? - Agua tropica2 1(6): 5-7.
Ott, Dieter (2020): Faszination Aphyos - Prachtkärpflinge erfolgreich halten und züchten. - VerlagsKG Wolf, 272 Seiten.
Peters,N. (1963): Embryonale Anpassungen oviparer Zahnkarpfen aus periodisch austrocknenden Gewässern. - Int. Rev. ges. Hydrohiol., 48: 257-313.
Pillet, Didier (2008): Promenades brésiliennes. Observations et mesures dans les mares temporaires du Cerrado et de la côte brésilienne. - KR 03/2008 Mai/Juin 2008: 5-15
Pillet, Didier (2013): Conseils pour bien s‘en sortir avec des œufss d‘annuels. - KR 1/2013: 17-22
Rachow, (1912): Ist Cynolebias maculatus Steind. das Weibchen zu Cynolebias bellottii Steind.? – Blätter 23(52): 835-838.
Regan, C. Tate (1912a): A Revision of the Poeciliid Fishes of the Genus Rivulus, Pterolebias and Cynolebias. - Ann. And Mag. Of Natural History 8(10): 494.
Regan, C. Tate (1912b):Sexual differences in the Pocciliid Fishes of the Genus Cynolebias. - Ann. Mag. Nat. Hist. 10: 641-642.
Rosskopf, Christian (2004): Lehm als Laichsubstrat für Südamerikanische Bodenlaicher. – DKG-J. 36(5): 131 -139.
Schwarz, Rich. (1918): Cynolebias belotti Steindachner. - Wochenschrift 15(3): 19-21.
Siegel, G. (1958): Interessante Neuigkeiten über bodenlaichende südamerikanische Zahnkarpfen. - DATZ 11(7): 200-202.
Seegers, Lothar (1979): Cynolebias bellottii: Geschichtlich, wissenschaftlich und aquaristisch betrachtet. - aquarien magazin 13(2): 78-83.
Seegers, Lothar (1980): Cynolebias alexandri und einige Feststellungen zur Existenz von Cynolebias gibberosus. - DA Oktober 1980 Nr. 136: 506-513.
Seegers, Lothar (2000a): Campellolebias – Killifische mit innerer Befruchtung. - Aquarium heute 18(3): 584-587.
Seegers, Lothar (2000b ): Fächerkärpflinge aus Südamerika. - AF 32(2 Nr. 152): 30-34.
Siegel, G. (1958): Interessante Neuigkeiten über bodenlaichende südamerikanische Zahlkarpfen. - DATZ11(7): 200-202.
Stansch, K. (1914): Die exotischen Zierfische in Wort und Bild. - Verlag Vereinigte Zierfischzüchtereien Rahnsdorfer Mühle bei Berlin. 349 Seiten.
Steinberg, Christian (2011) Der Brackwasser-Killfisch, Fundulus heteroclitus – Modell für Epigenetik und Evolution. - AF 43(1 Nr. 217): 62-66.
Steindachner,76. Arch. Soco Biol. Montevideo, 26: 44-49.- 19Mb. Tres Especies nuevas del género Cynolebias STEINDACHNEI1l8, 76 (Teleostomi, Cyprinodontidae). Como Zool. Mus. Hist. Nat. Montevideo, 8: (I02'): 1-36, 6 pIs.
Thomas, Karl (1938): Allerlei Interessantes vom Cynolebias bellotti. - W30(34): 537-539.
Thomerson, Jim & Taphorn, Don (1992): The annual killifshes of Venezuela. Part 1: Maracaibo basin and coastal plain species. - TFH 41(1): 71-96
Vaz Ferreira, R., Sierra, B. & Scaglia de Paulete, S. S. (1963): Eclosión y
propulsión caudal subterranea retrógrada de las postlarvas de Cynolebias (Pisces,
Cyprinodontidae) Neotrópica 9 (30), 111-112 – nicht eingesehen.
Wildekamp, R. H. (1995): A world of killies. Atlas of the oviparous cyprinodontiform fishes of the world.
Band 2. – American Killifish Association, Mishawaka, Ind., 384 S.
wordlfish wiki (2025): https://www.wf-wiki.de/index.php?title=Cynolebiidae eingesehen 2025).
Wourms, J. P. (1964): Comparative observations on the early embryology of Nothobranchius taeniopygus (Hilgendorf) and Aplocheilichthys pumilis (Boulenger) with special reference to the problem of naturally occurring embryonic diapause in teleost fishes. – In: East African Freshwater Fisheries Research Organization, Annual Report for 1964, Jinja, 68–73.
Wourms, J. P. (1972): Developmental biology of annual fishes. III: Pre-embryonic and embryonic diapause of variable duration in the eggs of annual fishes. – JEZ 182 (3): 389–414.

* Pozn. redakce: Krmení hovězím srdcem se u ryb nedoporučuje, ale zde jde o referenci na výzkum, kde bylo toto krmení popsáno

Glyptoper velkoploutvý