Fenomén Apistogramma III: Chov cichlidek - zdraví, strava a rozmnožování

Pokračování Fenomén Apistogramma II: Příručka k osvědčeným druhům a jejich chovu

Vyhněte se nemocem

Druhy rodu Apistogramma mohou v zásadě onemocnět všemi chorobami běžnými u akvarijních ryb. Se zákonem o veterinárních léčivech (TAMG), který vstoupil v platnost v únoru 2022, došlo k výrazným změnám v léčbě nemocných ryb. (Pozn. redakce: Je dobré vědět, že tento německý zákon  úzce souvisí s NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2019/6, které sjednocuje pravidla pro veterinární léčiva v celé Evropské unii, tedy i v České republice. V Česku toto nařízení platí přímo.)

Zásadní problémy z toho plynou zejména pro chovatele okrasných ryb. Všechna „antimikrobiálně účinná“ léčiva - tedy vedle antibiotik nově i všechna léčiva účinná proti virům, plísním a prvokům jsou vázána na lékařský předpis. Akvarista je smí použít až po vyšetření ryb a vystavení receptu veterinárním lékařem. Veterinář však smí předepsat pouze schválená léčiva, což u mnoha přípravků, které byly dříve volně prodejné v akvaristikách, neplatí. Tím se paleta volně dostupných léků pro okrasné ryby značně zúžila. O nákladech na veterináře se raději ani nezmiňuji.

Dříve platila zásada, že je smysluplnější onemocnění ryb předcházet vhodnou péčí a ušetřit je tak stresu. Tato zásada má samozřejmě svou platnost i nadále. Nyní je však ještě důležitější přizpůsobit počet ryb velikosti nádrže, včas měnit vodu, obecně dbát na správné parametry vody a hlídat kvalitu i množství krmiva, než čelit obrovským problémům v případě nemoci. Už jen z praktických důvodů je obtížné v krátkém čase konzultovat jednoho z mála specialistů na ryby, získat recept a obstarat potřebný prostředek.

Obchody nyní nabízejí přípravky, které slibují pomoc při léčbě. Nezbývá než počkat, jaké zkušenosti s nimi budou.

Ve vzácných případech se na bocích ryb objevují vředy. Ty doslova narušují povrch kůže. Takové ryby se bohužel již zachránit nedají. Pomoci může chov ve velmi měkké vodě. U druhů rodu Apistogramma, které lze chovat i v tvrdší vodě, jsem toto onemocnění zatím nepozoroval.

Rozmnožování

Vhodná voda a teplota jsou základními předpoklady pro úspěšné rozmnožování. U popisů jednotlivých druhů jsem v předchozím díle uvedl konkrétní nároky. Při dobré péči se jednoho dne dočkáme tření. Nezřídka nás však samice překvapí až svým sytě žlutým „mateřským“ zbarvením, protože se v této fázi ráda ukrývá.

Vývoj jiker do vylíhnutí trvá několik dní. Doba se liší podle druhu, ale závisí také na teplotě vody. Samice larvy přenáší do různých jamek nebo jiných úkrytů, např. pod kořen. Jakmile se potěr rozplave, musíme začít s krmením. Já používám nauplie artemií, protože je mám pro odchov stejně k dispozici. Stejně vhodné je živé krmivo z tůně nebo zkrátka mikroplankton. U jedné samice Apistogramma cacatuoides jsem dokonce zažil, že nad mladými rozmělnila nitěnky (Tubifex) a distribuovala je přes skřele.

Produktivita se zvyšuje v závislosti na věku a velikostí těla

V omezeném prostoru akvária samice samce v blízkosti jiker či potěru často netoleruje. Kdo chce mít jistotu, samečka odloví, jakmile se samice vybarví do nezaměnitelného mateřského „šatu“.

U některých druhů samice samce v určité vzdálenosti toleruje. S rostoucí velikostí potěru tato tolerance stoupá. Ani tehdy si však nemůžete být jisti, zda mezi rodiči nevypukne spor o mladé. Může se stát, že se o potěr doslova poperou. Pak je nutný rychlý zásah.

Růst ryb se při vysoké hustotě potěru v omezeném prostoru zpomaluje. Proto jsou v tomto období obzvláště vhodné časté výměny vody. Bohužel bývá u mnoha druhů poměr pohlaví často nevyrovnaný ve prospěch jednoho z nich. Tomu se můžeme pokusit čelit změnami pH a teploty vody.

Mně osobně nepřijde nutné udržovat při odchovu často doporučované vysoké teploty. Většinu svých druhů odchovávám při pokojové teplotě. V mé pěstírně je stabilně okolo 23 °C s malými výkyvy.

Výživa: nejen drobný plankton

Druhy rodu Apistogramma jsou v podstatě mikropredátoři. Preferují živou potravu, ale přijímají i mraženou. Vhodné jsou perloočky, buchanky, larvy komárů, nitěnky a podobná živá krmiva. Dokonce sbírají mouchy z hladiny. U mě dostávají pravidelně nauplie artemií, které potřebuji pro potěr a částí z nich krmím i dospělé ryby.

U cichlidek lze občas pozorovat střevní potíže. Postižené ryby za sebou táhnou dlouhé výkaly, které nemají obvyklé tmavé zbarvení, ale jsou spíše průsvitné. Tyto poruchy trávení mohou být způsobeny nevhodným krmivem. Nejjednodušší nápravou je pár dní vůbec nekrmit a vyměnit vodu. Poté je třeba přehodnotit, jaké krmivo nebo jaké množství tyto problémy způsobilo.

Již v roce 1958 varoval Amlacher před krmením nitěnkami (Tubifex) nebo patentkami (červené larvy pakomárů). Toto varování uvízlo v myslích mnoha akvaristů a předává se z generace na generaci. V dnešních podmínkách je však třeba toto upozornění relativizovat. Amlacher jako zdroj těchto živočichů výslovně uváděl bahno z toků zatížených odpadními vodami. S tím se dnes již prakticky nesetkáme. Doporučoval larvy po nějakou dobu proplachovat v čisté vodě. Pro oba druhy krmiv platí toto doporučení i dnes, a to i tehdy, pokud nepocházejí z pochybného zdroje.

Již jsem zmínil, že na zatížení vody má kromě počtu ryb vliv i způsob krmení. Důležité je podávat jen tolik krmiva, kolik ryby v krátké době spotřebují. Bremer (1997) upozornil na to, že všechna krmiva se po odumření okamžitě rozkládají. Vědecky se tento proces nazývá autolýza. Působí při něm enzymy mrtvého těla i bez účasti bakterií. Nitěnky takto během 24 hodin ztratí 70 % tělesné hmoty, perloočky 50 % a například paví očka 30 %. I když by rybám měla zůstat malá vrstva detritu (mulmu), odsávání nespotřebovaných zbytků potravy je vhodné, aby se zabránilo dalšímu znečištění vody..

Jen malý kožní lalok

Určitý význam pro výživu má také malý kožní lalok na kosti žaberního aparátu (epibranchiale). Vědci jej nazývají epibranchiální lalok, který je charakteristický pro cichlidy příbuzné rodu Geophagus. Tento lalok je vyplněn hustým pojivem.

Kullander (1989) se pokusil vysvětlit jeho nejpravděpodobnější funkci. Pokud vyjdeme z popisu Lüllinga (1977) a Fiedlera (1991) o odpovídajícím orgánu u afrotetery (Heterotis niloticus), kterým filtruje zoo- a fytoplankton, je význam zmíněného laloku na výživě cichlidek zřejmý. Lalok účinně odděluje ústní dutinu od hltanu a má zřejmě zabránit tomu, aby potrava rozptýlená ve vodě unikla z hltanu zpět. Za zmínku v této souvislosti stojí, že tyto laloky jsou párové a ve své funkci spolupracují.

Velmi často lze pozorovat apistogramy, jak prosévají substrát dna. Člověk by si mohl myslet, že hledají nitěnky nebo jiné větší částice. To jistě dělají. Ale je v tom víc. Ziemek (2011) nás ve svém příspěvku názorně uvádí do světa, tzv. interstitiálu. Ten je překvapivě hustě osídlen. V podstatě každé zrnko písku obaluje tenký film řas a bakterií. Ziemek říká, že rozsivky představují „pomazánku na chleba“ v tomto sedimentovém supermarketu. Biofilm je osídlen také řadou živočišných organismů, jako jsou nálevníci, hlístice, ale i drobní korýši. Tím je jasné, že apistogramy při prožvykování dna využívají kromě větších kusů potravy i tyto mikrostruktury, které mají ve výživě svůj význam. Jejich složení kolísá podle sezóny. Lze uvažovat o tom, zda tyto částice potravy nepomáhají posilovat imunitní systém.

Součástí potravy je i detrit. Jde o rozkládající se organické látky ve vodě, obecně známé jako mulm. Každý praktik potvrdí, že ryby tyto látky přijímají a probírají.

Hättich & Römer (2018) doporučují jako substrát pro všechny druhy rodu Apistogramma velmi jemný písek bez ostrých hran, protože přirozený způsob jejich příjmu potravy spočívá z velké části v nabírání písku tlamou, prosévání potravy, jejím polknutí a vypuzování písku žábrami. Autoři zmiňují jako důležitý vedlejší efekt tohoto chování čištění ústní dutiny a žaber, což je pro trvalé zdraví všech cichlidek velmi důležité. Výzkumy potvrzující tento efekt mi zatím nejsou známy, ale i tento předpoklad stojí za pozornost. Pro druhově vhodný chov apistogram je tedy vrstva písku nebo jemného štěrku vhodná.

Při krmení akvarijních ryb se velmi často používá suché krmivo. Výše jsem v souvislosti s odchovem Apistogramma cacatuoides zmínil, že lze ryby za určitých podmínek na suché krmivo navyknout. V tom někdy pomáhá potravní konkurence v podobě pavích oček nebo plat. Pak je ale při krmení nutná opatrnost, protože suché krmivo je velmi kalorické. Hrozí nebezpečí vzniku již zmíněných zánětů žaludku nebo střev. Navíc lze očekávat sklon k tučnění ryb.

Na závěr

Apistogramy jsou u akvaristů oblíbené, protože se dají dobře chovat a s trochou úsilí i odchovat. Navíc vnášejí do akvaristiky vzorce chování, které stojí za to pozorovat. Krásné na tom je, že se neustále objevují nové poznatky. Proto mohu jen doporučit, abyste to s nimi zkusili. Ale to jste si pravděpodobně už mysleli předtím, pokud jste dočetli až sem.

Literatura:

• Amlacher, E. (1958): Krankheiten von Zierfischen. 3. Fortsetzung. II. Spezialteil (einzelne Fischkrankheiten). – AT 5(10): Oktober: 292–296.
• Bone, Q. & Marshall, N. B. (1985): Biologie der Fische. Fischer, Stuttgart, New York. 236 Seiten.
• Bremer, H. (1993): Wasser und Futter. Zwei Grundpfeiler der Cichlidenpflege. – Buntbarsch-Jahrbuch: 86–95.
• Bremer, H. (1997): Gesundes Füttern von Aquarienfischen. – Verlag Eugen Ulmer GmbH & Co., Stuttgart. 191 Seiten.
• Fiedler, K. (1991): Fische. In: Starck, D. (Hrsg.): Lehrbuch der speziellen Zoologie. Band II: Wirbeltiere. Teil 2: Fische. Gustav Fischer Verlag, Jena. 498 Seiten.
• Hättich, F. & Römer, U. (2018): Apistogramma sp. „Rautenband“ – Ein neuer aquaristischer Zwergcichlide aus dem Einzugsgebiet Rio Vaupés. – DCG-Informationen 49 (2): 32–41.
• Kullander, S. O. (1989): Biotoecus Eigenmann und Kennedy (Teleostei: Cichlidae): Beschreibung einer neuen Art aus dem Einzugsgebiet des Orinoko und überarbeitete Diagnose der Gattung. – Journal of Natural History, 23: 225–260 (nicht eingesehen).
• Linke, H. & Staeck, W. (1984): Amerikanische Cichliden I. Kleine Cichliden. – Tetra Verlag, Melle. 194 Seiten.
• Lüling, K. H. (1977): Fische mit knorpeligen Zungen. – A. Ziemsen Verlag. 104 Seiten.
• McMaster, M. (1977): Über Hobbyarten Apistogramma. – Buntbarsche Bulletin (60): 3–10.
• Ott, D. (1966): Apistogramma taeniatum. – DATZ 19(2): 7–9.
• Ott, D. (2023): Rund um den tanzenden sogenannten Gelben Zwergcichliden, Apistogramma borellii (Regan, 1906). – DCG-I 54(2): 30–35.
• Römer, U. (1998): Atlas der Cichliden: Naturgeschichte der Zwergcichliden Südamerikas. Band 1. – Mergus Verlag GmbH, Melle. 1311 Seiten.
• Staeck, W. (2003): Südamerikanische Zwergcichliden. Cichliden-Lexikon, Teil 3. – Dähne Verlag GmbH, Ettlingen. 219 Seiten.
• Ziemek, H.-P. (2011): Interstitielle Fauna und Flora. Sand und Kies… köstlich! – DATZ 64(8): 31–33.